Aleš Flašar opět u kormidla Sarezy
Bývalý vynikající obránce Vítkovic a Olomouce, s níž získal i mistrovský titul, ale i Opavy, Rosic či týmů slovenské a německé ligy, především pak reprezentace, se vydal na dráhu kouče na konci minulého tisíciletí. Flašarovou první trenérskou štací se stala SHK Poruba, předchůdce Sarezy. S ní také dosáhl prvního výrazného úspěchu. Poruba skončila poprvé v historii II. ligy na 1. příčce po základní části a nebýt nepřízni osudu, měl tým i na víc než na vyřazení v 1. kole play-off. „To si pamatuji moc dobře, protože jsem trénoval jediné mužstvo, které hrálo bez jakýchkoliv financí II. ligu. A v podstatě jsme ji vyhráli, základní část. Tenkrát mě trenér juniorky Vítkovic, jehož kluci k nám během sezóny chodili hrát, rozehrávali se, v rozhodující fázi nepodržel a hráče mi doslova a do písmene zablokoval a my jsme jeli do Jičína. Museli jsme stáhnout kluky z hostování ze Svinova, abychom aspoň naplnili počet. A v Jičíně jsem rezignoval hlavně proto, že co tam tenkrát předvedl rozhodčí, to už byl vrchol. Bez hráčů a věcí kolem jsme neměli šanci. Byla to už rezignace na celou situaci, jež tenkrát hned v 1. kole nastala. Myslím si, že to bylo mužstvo, které kdyby nastoupilo ve složení, v jakém hrálo posledních 5-7 kol, tak jsme bez problémů šli minimálně do semifinále,“ vzpomíná Flašar na nezdařené čtvrtfinále s Novým Jičínem, ve kterém po domácí prohře 1:5 a „debaklu“ 0:6 na hřišti soupeře, rezignovaně vhodil na ledovou plochu při jednom z mnoha vyloučení Poruby ručník – symbol boxerské porážky.
Mezi Sarezou roku 2005 a Porubou roku 2000 sám nenacházel žádnou paralelu: „To nelze vůbec srovnávat, protože dnes zde mají kluci vytvořené vynikající podmínky a zázemí je zde opravdu na vysoké úrovni. Tenkrát to bylo ryze amatérské, kluci hráli zadarmo, bez financí a přesto hráli se srdíčkem. Poslední, kdo to pamatoval byl Radovan Glas a Milan Ovšák. A dnes je to profesionální sport a Sareza má jedny z nejlepších podmínek, které v I. lize jsou. Nelze srovnat ani Havířov či Brno, kde jsem trénoval. Takové podmínky jako má Sareza, má snad jen Ústí nad Labem a loni Budějovice, ale ty jsou již extraligové.“
Druhým historickým úspěchem Sarezy byla úspěšná baráž o I. ligu v roce 2004 a Aleš Flašar byl opět u toho. Před pátým semifinálovým utkáním play-off II. ligy vystřídal Rudolfa Roháčka a jako trenérská výpomoc z Havířova uspěl na výbornou. Nyní se vrátil potřetí – k juniorům Sarezy. !Jsem rád, že jsem doma, protože jsem z Ostravy. Práce s juniory je lákavá a proto jsem tu nabídku vzal.“
O síle klubu je zřejmě předčasné mluvit, přesto jisté ambice jsou. „Já ještě momentálně nedokážu odhadnout sílu juniorky, sice jsme hráli nějaké přípravné zápasy, ale bylo to horší i lepší. Samozřejmě každý v přípravě zkouší. Ale byl bych asi špatný trenér, kdybych řekl, že nechceme do play-off. To určitě chceme,“ dodává sebejistě.
Loňský předčasný odchod z lavičky prvoligového Havířova nechtěl příliš glosovat, ale chtěl uvést na pravou míru protichůdné informace. „Já si myslím, že jsme měli loni v Havířově cíl hrát o desáté místo a byli jsme devátí desátí, 3 body nám chyběly na play-off. Kdo byl poté na dalších hokejích, viděl reakci diváků. Myslím si, že to byl uměle vyvolaný komplot na mě a za tím si stojím. Já si myslím, že to byla situace, kdy jsme na odvolání nebyli.“
Nezbývá než jen popřát trenéru Flašarovi mnoho úspěchů do nové sezóny a pevné nervy s mladíky v týmu.
