Klára Peslarová: O zkušenostech z Ameriky, návratu do Evropy i budoucnosti ženského hokeje
Kláro, když se ohlédnete za uplynulou sezonou, co pro vás osobně bylo nejtěžší a co naopak nejpříjemnější překvapení?
Nejtěžší pro mě určitě bylo vystoupit ze své komfortní zóny, odejít do Ameriky a vyzkoušet si tamní hokej. Byla jsem zvyklá být brankářem, který pravidelně chytá a najednou jsem nenastupovala do zápasů, to pro mě bylo trošku složitější, sezonu jsem ale zvládla. Nejlepším momentem pro mě bylo už jen to, že jsem si mohla ligu vyzkoušet, být její součástí, trénovat a fungovat v tom každodenním hokejovém rytmu.
Zahrála jste si v nejlepší ženské lize světa, co byl pro vás největší rozdíl oproti Evropě?
Těžko říct, obě ligy jsou kvalitní, takže jsem nevnímala nějaký zásadní rozdíl. Možná bych řekla, že v Americe je kvalita hráček o něco vyšší ve srovnání s Evropou, ale jinak po hokejové stránce mi to přišlo téměř stejné.
Poprvé v kariéře jste zažila dlouhé čekání na šanci. Jak jste udržovala koncentraci a motivaci během celé sezony?
Udržovala jsem se v kondici každodenní přípravou na ledě, hodně mi pomáhala přítomnost ostatních holek. Snažily jsme se hledat způsoby, jak zůstat v zápasovém tempu, navzájem jsme se vyzývaly, zůstávaly déle na ledě a pracovaly na sobě i přesto, že jsme nebyly v zápasovém zatížení. Mimo led mi hodně pomáhaly hovory s mentálním trenérem a celkově příprava na moment, kdy šance přijde.
Jak byste celkově hodnotila své výkony v Bostonu. V čem jste se podle vás nejvíce posunula nebo co vám tam ta sezona dala?
Myslím si, že mě ta sezona hodně zocelila. Najednou jsem se ocitla v úplně jiné situaci, než na jakou jsem byla zvyklá. Kdybych se do podobné situace dostala znovu, už bych se na ni určitě dívala jinak. Celkově mi ta zkušenost hodně dala po mentální stránce.
Jak se vám spolupracovalo s trenéry v Americe, v čem se liší jejich přístup oproti Evropě?
V Evropě je přístup k hráčům víc individuální. Sice je to týmový sport, ale trenéři se víc věnují jednotlivcům, což jsem vnímala jako významný rozdíl oproti Americe, kde s námi trenéři moc nekomunikovali.
Jak jste si užívala život v Bostonu a celkově v Americe?
Musím říct, že jsem měla velké štěstí, když jsem skončila právě v Bostonu. Byly jsme tam dvě Češky, takže pokaždé když přišla nějaká volná chvilka nebo volný den, tak jsme se s Dádou Pejšovou sebraly a jely do města, na naší oblíbenou ulici, kde byly kavárny, restaurace. Později jsme pak navštěvovaly baseballové zápasy Red Sox. Volný čas jsme rozhodně využily, jak nejlépe jsme mohly.
Když se podíváte zpátky na své rozhodnutí jít do Ameriky, šla byste do toho znova?
Asi ano. Když jsem šla v minulé sezoně do Ameriky, v podstatě o mě nic nevěděli. Věřím tomu, že kdybych se tam vrátila, dívali by se na mě už trošku jinak.
V červenci bylo oznámeno, že se ze zámoří vracíte zpátky do Evropy. Co rozhodlo, že jste si vybrala znovu Brynäs IF?
Bylo to jednoduché, rozhodl prostor na ledě. Ve Švédsku mi nabídli, že budu hrát, kdežto v Americe ne. Takže Brynäs pro mě byla jednoznačná volba, obzvlášť takhle před olympiádou. Každý hokejista nebo hokejistka chce před olympiádou hrát a být na ni maximálně připraven.
Domácí MS bylo pro český tým velkým okamžikem. Jak jste vnímala atmosféru šampionátu?
Příjemně mě to překvapilo, nevěděla jsem kam jedu, v Českých Budějovicích jsem nikdy nebyla. Zimák měl kapacitu cirka pět a půl tisíce, tak jsem si říkala, že to je málo, ale zároveň vlastně hodně, protože jsem netušila, kolik lidí do Budějovic přijede. Nakonec jsem byla mile překvapená, fanoušci přijeli, byla tam spousta rodin z Česka i ze zahraničí. Myslím si, že kdyby se šampionát konal ve větší hale, určitě bychom trhli rekord a vytvoříme i větší atmosféru. Skvělá byla i organizace okolo.
Můžete zhodnotit výkony českého týmu na tomto turnaji?
Myslím si, že jsme do každého zápasu daly co nejvíce jsme mohly. Je těžké se vracet a hledat nějaké pozitiva nebo negativa. Každá z nás určitě ví, co udělala dobře a co špatně, a jak nejlépe se připravit na následující turnaje.
Co podle vás český ženský hokej potřebuje k dalšímu růstu?
Jednoznačně potřebujeme zázemí a vlastní ligu. Ta tady chybí a hráčky tak v mladém věku odcházejí do zahraničí, třeba jen za hranice do Rakouska. Věřím, že bychom mohli vytvořit kvalitní ligu pro ženy. Mít tady alespoň 5-6 týmů tady v Česku, které budou finančně podporované.
Kdybyste mohla vzkázat něco mladým holkám, co dnes začínají s hokejem, co by to bylo?
Nevzdávat se! Já jsem prožila krásné chvíle jak v klučičím, tak holčičím týmu, hlavně pokračovat a makat na sobě. Nejdůležitější je určitě říct, že nás tady ty malé holky mají a nemusí se bát nás kdykoli kontaktovat. Jsme tady vždycky pro ně!
