Odnáším si přátelství na celý život, loučí se Vít Christov
Vít Christov přišel do Poruby jako někdo, kdo už věděl, jaký hokej chce hrát. Extraliga v Třinci, dvě sezony v Českých Budějovicích, za Frýdek-Místek. Kus cesty za sebou. A přesto – nebo možná právě proto – věděl, proč zrovna Poruba. „Klíčový byl pro mě zájem trenérů. Druhým hlavním důvodem byly ambice Poruby. Klub chtěl hrát na vrcholu, což mě motivovalo. Očekával jsem od toho možnost bojovat zase o nejvyšší příčky v tabulce,“ vzpomíná na časy, kdy tyto důvody byly zcela jasné. A Poruba tenkrát skutečně něco slibovala.
Jenomže hned první sezona přinesla osobní zklamání. Poruba hrála ve vrchních patrech tabulky, fanoušci začínali chodit, atmosféra se zlepšovala. Vít ale závěrečnou část sledoval z tribuny, jak sám přiznává: „Z osobního hlediska mi sezona bohužel nevyšla úplně podle představ. Dokonce kvůli zranění jsem sezonu ani nedohrál, což pro mě bylo zklamání, protože jsem klukům nemohl pomoct v playoff.“ Bylo skvělé sledovat, jak hokej v Porubě lidi víc a víc bavil. Pak přišly tři série. Tři čtvrtfinále a také tři trpké konce. Zlín, Jihlava, Litoměřice. Vít Christov je nenechal splynout do jednoho obrazu frustrace, protože každé mělo svoji vlastní logiku a každé svůj vlastní důvod, proč to nevyšlo. „Čtvrtfinále je podle mě v hokeji vždycky nejtěžší série. Když vypadnete ve čtvrtfinále, sezona je považována za neúspěch. Jakmile ale postoupíte do semifinále, máte jistotu, že hrajete o medaile, což přináší týmu obrovskou psychickou úlevu,“ popisuje tlak, který se opakoval každý rok znovu.
Série se ale nedají měřit stejným metrem. Jihlava přišla připravená skutečně jinak: „Jihlava na nás byla neuvěřitelně systémově připravená. Měli výborné přesilovky a dávali nám v nich spoustu gólů, což rozhodovalo.“
Litoměřice zase ukázaly něco jiného – kam dokáže tým sáhnout, když už není kam uhnout. „Sérii s Litoměřicemi jsme začali hodně špatně a prohráli oba úvodní zápasy doma. Do Litoměřic už jsme pak jeli s nožem na krku a s tím, že musíme za každou cenu vrátit sérii zpátky domů. Podle mého názoru jsme tam odehráli naše vůbec nejlepší zápasy v celém playoff. Když se nám to povedlo srovnat, věřil jsem, že to doma už zvládneme a otočíme. Psychicky jsme na tom byli v tu chvíli určitě lépe než oni, ale ten rozhodující zápas se nám bohužel nepodařil,“ dodává.
Po třetím čtvrtfinálovém nezdaru odešel trenér Režnar; v Porubě ale byl přesto vždy skvělý kolektiv. „Za ty čtyři roky se v kabině samozřejmě protočilo hodně kluků. Na můj vkus těch změn bylo někdy až zbytečně moc, ale musím říct, že se v Porubě vždycky dokázal vytvořit skvělý kolektiv, který držel spolu. Tvář týmu ale dělalo složení realizačního týmu v čele s trenérem Jirkou Režnarem. Za mě osobně byla velká škoda, že pak došlo ke změně trenéra,“ říká bez okolků. Trenér Režnar byl v Porubě něco víc než jen „taktická tabule“, byl přítel a zároveň dokázal stmelit jakoukoliv partu hráčů.
Poslední sezona byla s jiným trenérem – Rudolfem Roháčkem, jiným složením, jiným pocitem v kabině. A s ní i něco, co si Vít nepřál. Srdeční arytmie, která se vrátila po pěti letech. Ablace srdce. Pět odehraných zápasů a pak konec, sám vše popisuje: „Nebylo to pro mě vůbec lehké, samozřejmě jsem klukům strašně moc chtěl pomoct přímo na ledě. Nejhůř mi bylo, když jsem za nimi chodil do kabiny. Bylo na nich strašně vidět, jak obrovské psychicky náročné je hrát na spodku tabulky pod takovým tlakem. Je mi strašně líto, že to nakonec takhle dopadlo. Je to obrovské zklamání vůči fanouškům, samotným hráčům a celkově vůči celé Porubě.“
Rozhodnutí přišlo ve stejnou chvíli, kdy se vrátily problémy se srdcem. Nebylo to dlouhé váhání. „V tu chvíli jsem začal přemýšlet, co dál. Jestli má vůbec cenu jít do rizika a snažit se pokračovat dalších čtyři nebo pět let, nebo skončit. Když jsem si pak dal všechna pro a proti, rozhodl jsem se profesionální kariéru ukončit,“ vysvětluje. Žádné drama, žádné zdlouhavé váhání, prostě jednoznačné vyústění situace.
Čtyři roky v Porubě zanechaly vzpomínky, ale i jména. Moc jmen. „Na ledě i lidsky jsme si sedli se Střondym a Mrázou, se kterými jsem odehrál snad celou předminulou sezonu. Potom Šousty, Bery, Razgy, Doudy, Grešák, Sedlo, Jeřáb, Hrnec, Barťas ... a takhle bych mohl pokračovat dál. Myslím, že bych musel vyjmenovat většinu kluků, kteří Porubou za ty čtyři sezony prošli,“ vzpomíná s úsměvem a nostalgií, která je v těch slovech slyšet. A pak přidá větu, která to celé vystihuje lépe než jakékoliv bilancování: „S některými z nich jsem si odnesl přátelství, o kterých si troufám tvrdit, že budou na celý život. Hokej vám někdy hodně vezme, ale na druhou stranu toho strašně moc dává. Kdybych v Porubě nehrál, tyhle skvělé lidi bych v životě nepotkal, a za to jsem obrovský vděčný.“
Co dál? Syn hraje hokej, a tak Vít začal trénovat děti v Třinci. A práce v tátově firmě přišla v pravou chvíli. „Co mi ten přechod do civilního života obrovský ulehčilo, byla nabídka práce od taťky v jeho firmě. Nemusel jsem tak vůbec řešit to klasické hokejové dilema, co vlastně po kariéře začnu dělat a do čeho se vrhnout. V tomhle to pro mě bylo o dost jednodušší a za tuhle možnost jsem moc vděčný,“ konstatuje. Přechod, který u hokejistů často bolí nejvíc, pro něj byl tentokrát méně dramatický a s dobrým koncem.
Poruba jde do druhé ligy. Vít Christov ví, co by si přál. „Věřím a moc Porubě přeji, ať se jim to podaří a vrátí se co nejdříve. Nejlépe hned v té první sezoně, protože do Maxa ligy patří.“
A fanouškům vzkazuje: „Ať chodí fandit dál, stojí za týmem i ve druhé lize a ženou kluky od prvního zápasu za postupem."
Naplnil se jeden porubský příběh velkého bojovníka. Víťovi děkujeme za skvělé čtyři sezony v Porubě a přejeme mnoho štěstí v nové životní etapě, a zejména pevné zdraví.
Ať se daří, Víťo!
